fbpx

hrají:  Zuzana BYDŽOVSKÁ, Daniel KREJČÍK, Petra HORVÁTOVÁ


První mrazení v zádech přichází ještě dříve, než zhasnou divadelní světla a zazní první slova. Svěrací kazajka a chlapec, který stojí uprostřed jeviště na jedné ze dvou dřevěných židlí svázaných opaskem. Mají snad udržet a vrátit emoce pevně pod kontrolu? Nebo je to způsob, jak se donutit k návratu do normálnosti?

Jevištní scéna nepravidelného tvaru obalená křehkým hnědým plátnem, ze kterého místy trčí řemeny a po jejichž stěnách se rozbíhají stíny pochybností, se rozevírá směrem do hlediště. Jako by zároveň naznačovala otevřenost a pochopení. Tedy motivy, které se jemně linou v průběhu celé hry, jako připomínka toho, že někdy není dobré hned odsuzovat, ale také o věcech přemýšlet.

A v tomto prostředí se postupně začíná odvíjet příběh bláznivého chlapce (Daniel Krejčík). Ten kvůli tomu, že zabil dva nevinné lidi, pobodal kamaráda, zabil milovaného kocoura a není mu cizí ani sebevražda, je hospitalizován v ústavu. A to jako experiment vedoucí zdejšího pracovního týmu Lisbeth (Petra Horváthová).

Namísto elektrošoků, operací mozku či drog chlapec dostane do péče obyčejného kocoura. Přítulná šelma, o kterou se musí starat, má jemu a podobně duševně nemocným jedincům pomoci navázat zpětně kontakt a navrátit se do ztraceného „normálního“ světa. Experiment, který se ale tak trochu nedaří. 

Lisbeth proto zavolá na pomoc farářku (Zuzana Bydžovská), která se stává průvodcem děje a začne vyprávět celý příběh tak, jak se před 13 lety stal.

V hodině rysa je hra o schopnosti uznat svůj omyl, smířit se s vlastní nedokonalostí pomocí nadhledu a také o odpuštění. Druhým i sobě, když na to přijde. Příběh o chlapci, který zabil Boha. Vedle dogmatu víry nebo vědy existuje ještě jakýsi nepsaný zákon lidskosti. A ten je „někde vedle“. Jako ta pětadvacátá hodina dne, hodina rysa… 

Hra nastoluje nejednoduché životní otázky. Proč vlastně k takové brutální tragédii došlo? Co člověk sděluje nepochopitelnými činy? Dá se vyjádřit hodnota člověka nějakou vlastností? Lze vůbec každého člověka někam zařadit a diagnostikovat? Může mít i ten násilný psychopat v sobě lásku? Lze najít za jeho činy nějaký opodstatněný důvod? 

„Je to moc chytrý text, který je strašně hluboký a řeší otázky, které jsou vlastně úplně prosté a měl by je řešit každý člověk.“  Daniel Krejčík – herec

Zřejmě záleží na úhlu pohledu a na tom, čemu člověk skutečně věřit chce.  A má na výběr. Buď se schovává za hromadný názor celého ústavu a zjednodušované uvažování jako ošetřující lékařka Lisbeth, nebo se snaží porozumět vnímání druhého člověka jako farářka. Anebo si žije ve svém vlastním světě, který ti druzí vůbec pochopit nedokážou, jako náš chlapec. Při představení přijdete možná i na to, že odpuštění a pochopení si nemusíte vůbec zasloužit.



Chlapec se navzdory osudu dál snaží vnímat to, že on narušený není. Každé jeho chování má totiž určité důvody. Postava narušeného chlapce vysvětluje, že rys 21 hodin spí, tři hodiny žere a hodinu loví. A ta 25. hodina dne, hodina rysa, která se ve hře švédského spisovatele a dramatika Per Olova Enquista objevuje, zde symbolizuje jakousi hodinu navíc, respektive čas, který je k dispozici každému tak nějak bokem, v jakémsi paralelním světě.

„Něco co není úplně reálné, něco co se zdá v zásadě nemožné, ale pokud tomu uvěříme, pak to existuje,“ vysvětluje režisér hry Radim Špaček.

Nit příběhu se line v rytmu místy poměrně dlouhých monologů, což může být pro leckoho až vyčerpávající. Jako žádoucí osvěžení proto působí decentní grafická animace promítaná na pozadí celé scény. Divák je tak zpětně probouzen do děje, když je předtím úmyslně zatažen do hloubky přemýšlení nad podstatou lidské existence. Herecké výkony všech tří herců jsou špičkové a pevně drží celý děj v rukou.

Napětí od začátku do konce

TRAILER: V HODINĚ RYSA YouTube play

Když člověku vezmeme to, co miluje, tak zasáhneme jeho nitro. Chlapec nejdříve neměl nic. Pak dostal kocoura, o kterého se mohl starat. Pak mu ho ale vzali a srovnávali ho s těmi, co žádné zvíře neměli. To je zároveň vyjádření paradoxu dnešní doby. 

Na druhou stranu hrou ale prosvítá naděje, že v životě má cenu bojovat. A že má smysl nevzdávat se jen proto, že je to těžké. Vše je totiž o vnímání a porozumění. Proto může být Bůh kocour a láska dědečkův dům, jako v téhle hře. Pak stačí ke štěstí jen málo. Třeba ležet zabořený hlavou do loketní jamky.

„Asi bych to nedělal, kdybych tomu nevěřil,“ odpovídá režisér hry Špaček na otázku, zda může skutečně osud promlouvat skrze zrzavého kocoura. „Tímhle mě ten text oslovil. Myslím, že všichni máme v sobě, i když nevěříme v Boha, smysl pro něco, co nás přesahuje, pořád máme naději a touhu poznat něco více,“ dodává na závěr.


 

V případě zájmu o bližší informace ohledně uspořádání divadelního představení  V HODINĚ RYSA  nás kontaktujte pomocí níže uvedeného formuláře. Máme pro Vás připraveno několik variant spolupráce.